Golanské výšiny

Krásná a zároveň kontroverzní oblast. Do roku 1967 součástí Sýrie. V rámci šestidenní války ji dobyli a obsadili Izraelci (společně se Sinají a Západním břehem Jordánu). Zabralo jim to prý jen 2 dny. Jednalo se o rychlou nečekanou akci. Kteří syrští usedlíci neutekli předtím, zanechali vše tehdy a uprchli nebo byli vyhnáni do Sýrie. V roce 1973 se okolní islámské státy spojily a dohodly, že překvapí Izrael během nejvýznamnějšího židovského svátku Jom Kipur (kdy je naprostý klid v celé zemi) a při tzv. jomkipurské válce zaútočili a snažili se dobýt zpět původní území. V případě Sinaje byl Egypt úspěšný. Izrael bránil Golany zuby nehty, neboť je to velmi strategické místo, co se týče bezpečnosti a vody. Voda bude (a už možná je) jednou z nejdražších komodit na Blízkém Východě. Z bezpečnostního hlediska si Izrael zabráním Golan zajistil ukončení ostřelování ze strany Sýrie a lepší možnost hlídání hranic. 

Mezi Golany a Sýrií je nárazníkové pásmo pod dohledem OSN, kam ani jeden stát nesmí vyslat armádu. Golany jsou současně místem s půvabnou krajinou a místem, kde na člověka dýchne válka na každém kroku. Časté jsou cedule zákaz vstupu minové pole.

Golany jsou plochá vyvýšenina sopečného původu mezi Galilejí a Sýrií. Přechází v hory, je zde nejvyšší hora Izraele Hermon (2814 mnm), jediné místo, kde se dá v zimě (pár dní/týdnů) lyžovat. My jsme navštívili několik přírodních parků. První se jmenuje Jehudíja (hebrejsky jehuda = žid). Jméno pochází od staré židovské osady (která zde byla před stovkami či spíš tisíci lety), ovšem v době osmanské a syrské nadvlády se místo jmenovalo Arabíja. Slova mají nepochybně moc. Viděli jsme jak opuštěné rozpadlé domy původních Syřanů, tak říčky s vodopády a přírodními jezírky, kde byla nečekaně ledová voda na koupání. Jedno jezírko se jmenuje Mešušim – šestiúhelník (hebrejsky šeš = šest) a je to hluboké studené jezírko obklopené kamennými sloupy. Pokračovali jsme kaňonem řeky Zavitan až k téměř 30 metrovému vodopádu, pod kterým jsme se taky koupali. Jen řeku si nepředstavujte třeba jako Otavu, ale spíš jako potok. Druhý výšlap byl kolem řeky El Al (která zřejmě dala jméno místním aerolinkám, které se jmenují přesně tak…to mě jen tak napadá). Měli jsme průvodce Šachara z mošavu, který velmi poutavě vyprávěl o místní zvířeně (viděli jsme ještěrky, gekona i želvu) a rostlinstvu (z jakého stromu byla upletena Ježíšova trnová koruna, které rostliny jsou jedlé, které jsou afrodisiakum, jak vypadá anýz, jak se sklízejí olivy, jak jíst sabru…). Jako překvapení pro nás organizátoři z univerzity připravili noční jízdu na džípech. Trochu historicko-poznávací výlet, trochu safari, trochu offroad. Navštívili jsme bunkr z jomkipurské války, ze kterého jsme měli výhled na světýlka v Sýrii a Jordánsku. Byli jsme jen pár kilometrů od hranice a ani ne 100 km od Damašku. Zvláštní pocit být tak blízko místům z titulků novin. V polích jsou rozeseté pozůstatky tanků a další syrské i izraelské techniky z šestidenní i jomkipurské války. V poklidu se mezitím pasou krávy. Z džípů jsme pomocí baterky pozorovali místní zvířata, kromě krav i gazely a ptáky. Náš řidič chytil jednoho skřivana do ruky a ukazoval nám ho zblízka. Projeli jsme se i po staré římské cestě dlážděné kameny.

V Golanských výšinách jsme bydleli v mošavu Avne Eitan. Měli jsme chatky pro 5 lidí a jídlo třikrát denně. A to úplně výborné jídlo – všemožné saláty, přílohy, hovězí a kuřecí maso, lilek na všechny způsoby, humus a trina a samozřejmě olivy. 

Jaký je rozdíl mezi mošavem a kibucem? Kibuc je komunita lidí, my bychom řekli založená na komunismu. Všichni všechno sdílí a vlastní společně, podílí se na práci i na ziscích kibucu, společně jedí v jídelně, bydlí v místních bytech. Dříve byly kibucy zakládány hlavně jako zemědělské jednotky, socialistická pravidla byla tak extrémní, že děti byly vychovávány v kolektivní výchově, nikoli v rodinách. Mošav je oproti tomu něco jako naše zemědělské družstvo, které je společenstvím jednotlivých farmářů, kteří ale vlastní svoji půdu a dobytek. Mošav vypadá jako vesnice (kvůli bezpečnosti obehnaná plotem), kde mají všichni svoje vlastní domy, pole, olivové háje, sady a pastviny pro dobytek. Kibucy i mošavy jako jeden z příjmů provozují ubytování pro turisty. V Golanech je výstavba osad (vesnic, mošavů a kibuců) velmi významnou součástí politické strategie, protože v případě zabraného (okupovaného) území je potřeba nejen uznání nároku na území mezinárodními subjekty, ale i osídlení „vlastními“ lidmi. 

Nazaret, Tavor a další biblická místa

Coby rodačka z Tábora prostě musím vidět originální horu Tavor (תבור)

Tato zastávka je speciálně kvůli mně :-) Hora Tábor. (hebrejsky Tavor, תבור, v hebrejštině je pro b a v jeden znak, tak se asi husiti trochu ztratili v překladu). Až tak nic zajímavého tam není. Kromě kláštera a 2 kostelů na vrcholku hory. Podle bible tam došlo k proměně Ježíše. Nahoru jsme nejeli, ale prohlédli jsme si horu ze všech stran. Přiléhá k ní beduínská vesnice Šibli a kibuc Kfar Tavor, kde jsou místní vinařství. Zároveň jsme hledali místo na oběd, objevili jsme farmářský obchod, kde prodávají místní zemědělci své výrobky – výborné sýry (ochutnali jsme), med, víno, oleje apod. Když jsme prodavači prozradili, že pocházím z města Tábor, dostali jsme navíc ochutnávku výborného místního vína. Po cestě dál jsme míjeli kibuc, ve kterém žijí jediná prasata v Izraeli, chovat prasata na půdě Izraele je zakázáno, takže jediná prasata jsou zde – na betonové podezdívce, aby se nedotýkala půdy (trochu mi to připomnělo Speakers´ corner v Hydeparku, kde může člověk nadávat na královnu, ale nesmí se dotýkat britské půdy).

Další zastávka Nazaret – místo, kde strávil Ježíš své dětství. Jedná se o převážně arabsko-křesťanské městečko, žijí zde i židé. Většina restaurací v okolí tržiště je arabských, takže jsme vyrazili na šoarmu – něco jako jehněčí kebab. Rozříznou pitu, dají tam trochu humusu a trinu (tahini) a pak si každý může vybrat asi z 10 druhů různých salátů a zelenin, co chce dovnitř. Luxusní! A cena 22 š je vcelku přijatelná na místní poměry. Nemohl chybět druhý chod – sladká tečka, takže opět arabský obchod, řekněme cukrárna. Baklava (=zámotky z vlasového těsta plněné mandlemi, pistáciemi apod.) a knafe (=podobné vlasové těsto, spodní část z měkkého kozího sýra, zapečené a přelité cukrovým sirupem, ještě teď se mi zbíhají sliny). A třetí chod již známý čerstvě vylisovaný džus z granátového jablka (resp. Prodavač spotřeboval tak 3-4 kousky na jeden kelímek). 

Pak přišla na řadu kultura, šli jsme navštívit největší kostel na středním východě – bazilika Zvěstování. Jen nás nepustili rovnou dovnitř, musely jsme se s Yael zahalit (půjčovali na občanku zavinovací sukni a šátky). Vystavěná byla 1969, ve spodní části se nachází jeskyně zvěstování, kde prý bydlela Panna Marie. Moderní kulatá bazilika, venku mozaiky různých zemí s madonami (nechybí např. Československá a skautská). V Nazaretu je víc křesťanských památek, ale jeden kostel stačí.

Takhle vypadá multikulturalismus - v jednom stánku si můžete koupit kipu (jarmulku) a kefíju (palestinu)

Kempování v Galileji, Bejt Šean

Kempování na izraelský způsob

Rychlé rozhodnutí a v pátek v poledne a vyrážíme kempovat. Míjíme horu, odkud prý přijde Armageddon, poté pohoří Gilboa. Až hledáme místo na kemping, v oficiálním chtějí 68 š za auto, jedeme hledat neoficiální. Nakonec jsme našli jedno místo kdesi u ptačí rezervace, poblíž řeky Jordán a blízko archeologického naleziště Beit Šean. Pěkné místo u vodních jezírek s celkem studenou vodou. Ugrilovali jsme si přivezené kuřecí maso. A jak jinak si rozdělat oheň na grilu než větví z palmy (datlové)? Výborná véča s humusem (jak jinak) a pak každý asi půl kila kuřat a víno. Jen šílené horko celou noc. Stan (tedy jen tropiko na naše poměry) moc nepomohl, spíš naopak, ale venku lítali komáři, tak bylo lepší zůstat vevnitř s otevřenými všemi větráními. Tak takhle vypadá „cham“ (= horko). A to je prosím konec září. 

Sobota ráno opět luxusní snídaně, arabské kafe (s kardamomem) v džezvě a míchaná vajíčka, koupel ve studeném rybníčku a rychle cesta do nejteplejšího místa v Izraeli (zřejmě tedy) – do archeologického naleziště Beit Šean v Galileji. Než začne hnusné horko. V 10 ráno ukazoval teploměr v autě asi 38C. Obrovské románské město, které zničilo zemětřesení, velké divadlo, téměř zachované, agora, lázně, spousta sloupů, turecká sauna, hippodrom a další. Prostě jako v Řecku nebo v Římě, takové menší Pompeje. Jen hrozné horko, nepomohlo sedět ani ve stínu palem, tak jsme vyrazili dál klimatizovaným autem. 

Poušť!

 Judská poušť, Kumrán a Mrtvé moře

Dneska si částečně odpočineme od kultury, ale zato uvidíme místní přírodní bohatství. Vyrážíme brzy ráno autem po dálnici č. 1, která je Izraelská (a tudíž bezpečná), ale vede přes palestinská území až k Jerichu a poté dolů silnicí č. 90 směrem k Mrtvému moři. Krajina se ihned po opuštění Jeruzaléma mění v poušť, obklopují nás pískové hory, občas zpestřené beduínskými příbytky (takovými spíše slumy) s pasoucími se kozami a ovcemi. Sem tam velbloud, ti jsou ale velmi drazí. Po cestě míjíme cedule typu „Sea level“, „-150m“ apod. To znamená, že projíždíme úrovní mořské hladiny a objevujeme se 150 m pod hladinou moře. Koupíme vodu u benzínky, a i když je 8 ráno, je velké horko. U benzínky provozuje jeden Palestinec svůj byznys – vozí turisty na velbloudu.  Po levé ruce je Jericho – jedno z nejstarších měst světa a hlavně nejníže položených, asi 260 pod hladinou moře – vidíme jen z dálky a v místě, kde ústí řeka Jordán do Mrtvého moře, zatáčíme doprava. Otevírá se před námi lehce zamlžený výhled na Mrtvé moře a za ním na Jordánské pohoří.

Přeci jen nějaká ta kultura bude. Zastavili jsme v Kumránu, místě v poušti, kde ve 40. letech beduínský pastevec v jeskyni našel v hliněných nádobách svitky obsahující Starý zákon a různé zvyklosti ze života před naším letopočtem. Zároveň zde jsou odkryté vykopávky mikve (lázně), hrnčířských pecí a popisky a expozice, jak zde vypadal život před více než 2000 lety.

Jedeme dál po pobřeží Mrtvého moře a po klikaté silnici zatočíme doprava do pouštních hor. Vyjedeme na vyhlídku, pokocháme se výhledem, vedle nás se ukrývá vojenská základna. A pak chceme zkusit nějaký kratší trek, ale místní hlídač národního parku říká, že je to okruh, který zabere 8 hod. Tak necháme auto na plácku a jdeme jen kousek pěšky, i to stačí, je 10 hod. ráno a už tak 35°C, ne-li víc a vlhkost od moře. Projdeme se na další vyhlídku, kde jsou dva pomníčky vojáků, kteří se zde zřítili. Pod námi je vádí řeky, hodně hluboká proláklina. Krajina je žluto-okrová, písková a dramaticky zvlněná. Po snídani jdeme zase zpět. Sjedeme na hlavní silnici a necháme auto u krajnice a vydáváme se asi 200 m k moři.

Tato část pláže není typickou turistickou pláží, naopak cedule říkají, že je tu zákaz koupání, ale to jen proto, že tu nejsou plavčíci a turistické resorty. K našemu štěstí jsou zde přírodní jezírka, kde vyvěrá pitná (sladká) voda, což je po koupání v tomto moři, které má charakter oleje, nezbytné. Na kamínkové pláži potkáme Izraelce s dvěma Dánkami, tak se připojíme, pozvou nás na kávu (typickou arabskou v džezvě). A už se vrháme do vln – no, vrháme, spíš nejistě ploužíme, pod nohama máme buď mazlavé bahno, nebo poněkud ostré kusy soli. Hlavní je se neodřít a nedostat sůl do očí (a taky se těsně předtím neholit), protože slaná voda je fakt silná, jak později zjišťuji. Lehnu si na vodu – a ona mě opravdu unese a nemusím nic dělat. Slaná je fakt hodně, řekla bych až hořká a v očích pálí úplně pekelně. A plavat se v ní fakt nedá, Šárko J Venku může být ke 40°C, voda tak odhadem 30, kafíčko, trochu mazlavé a olejové kafíčko. Po dostatečném vyčvachtání se musím pomatlat bahnem, stejně jako to dělají všichni kolem. Prostě vylovím kus mazlavého šedého bahna z vody a začnu si opatlávat celé tělo včetně obličeje. Je to tělová maska s peelingem dohromady. Postávám a pózuji chvíli jako šedá příšera na břehu. Nasbírám si ještě na památku průhledné kamínky – mořskou sůl omletou vodou. Ale prý není určená k jídlu, obsahuje moc fosfátů a síry. A pak jdeme najít chladnou čistou vodu na dokončení očisty. Čistá voda se tady pozná podle bambusů, které ve slané ani špinavé nerostou a zároveň vytvářejí příjemný stín nad tůňkou. Takové ozdravné lázně bych si nechala líbit častěji J Po kávě a popovídání s novými přáteli jdeme osvěženi zpět k autu. Hm, tak tohle jsou místní přírodní unikáty!

Jedeme zpět kolem Kumránu. Na slaném pobřeží překvapivě rostou datlové palmy. Datle jsou žluté a čerstvé ze stromu trochu trpké, ale prý se dávají do mrazáku, který trpkost tlumí. Opět míjíme Jericho a směřujeme do Jeruzaléma. Před ním stavíme na „check pointu“, trochu jsem se lekla, že s sebou nemám pas, ale jelikož nevypadáme na Palestince, po pozdravu můžeme projet do města. Kdybychom byli Palestinci, zřejmě by nám kontrolovali kufr a auto, co vezeme. V Jeruzalémě už není ani vidu ani slechu po Jom Kipuru, celé centrum je jedna velká dopravní zácpa. Konečně na dálnici do Tel Avivu, zase zácpa, ale kousek za J. zahneme do městečka Abu Gosh (neboli arabsky Otec Goš) a to je místo, kde mají Abu Shukri a jeho příbuzný (ale neříkejte jim, že jsou příbuzní!) v jedné ulici nejlepší humus v Izraeli. A opravdu, dáváme si humus s pitou a citronádu. 

Tel Aviv - Jaffo

Tel Aviv: moderní, pulsující, nikdy nespí

        Svoje cestování po Svaté zemi jsem začala výletem do Tel Avivu, kde jsme pěšky prošli zřejmě „úplně všechno“, celé město. Začali jsme na hlavní ulici plné obchodů, pak jsme šli na tržiště Karmel (tržiště se řekne „šuk“ ;-) a dali si čerstvou šťávu z granátového jablka, výborné sladko-hořké a plné vitamínů, vylisují ve stánku na ulici rovnou do kelímku. Prohlédla jsem si různé dobrůtky, koření a ovoce, ale i věci podobné našim vietnamským tržnicím. Pokračovali jsme uličkami s bílými domy ve stylu Bauhaus (když v centru chtějí vystavět mrakodrap musí si zároveň vybrat nějaký starý dům a opravit ho na vlastní náklady, to samé když chtějí přistavět patra na staré domy, tak musí renovovat celý dům), taky jsem míjela „dreamhouses“ (vysněné domy) přistěhovalců většinou z Německa v takovém zvláštním načančaném orientálním stylu s balkónky, sloupy (kdysi tu byly velmi levné pozemky na dunách, levná pracovní síla, takže někdy na konci 19.stol. si tu přistěhovalci stavěli vysněné vily). Taky jsme zhlédli maketu Tel Avivu v jednom z mrakodrapů včetně expozice o historii osidlování. Mrakodrapů je tu spousta, je to hodně moderní město, na vrcholku jednoho z nich si kdosi vystavěl vilu.  

       Sderot Masaryk (Masarykova ulice, Jan Masaryk i T.G.M. je tu velmi oblíbený, téměř v každém městě jeho ulice a jeden Kibuc se jmenuje po něm), ulice Žabotínského, Arlozorova (hlavní nákupní a zábavní třídy), Jicchak Rabin sderot (zde se uskutečnil atentát na premiéra v roce 1995 při mítinku, připomíná památník u radnice) a drahé obchody na kulatém náměstí Kikar Hamedina. 


    Poněkud změna z moderní do staré části - Jemenská čtvrť s malými uličkami a elektrickými dráty  navěšenými všude (lehce Indie), tam oběd – humus s jehněčím masem a různá dochucovadla jako grilovaný lilek v oleji, drcená rajčata s cibulí a pita. Ňam. Nemohla jsem sníst (zřejmě speciální porce pro  cizince, cena za porci asi 30 š). Jemenci jsou tmavší Židé, kteří emigrovali z Jemenu (vypadají jako Arabové). 

       Pak ještě procházka po plážích, celý západní okraj města jsou pláže se spoustou hotelů. Jezdí sem hodně cizinců, hlavně Francouzů a Američanů. Tel Avivané to mají na pláž coby kamenem dohodil, takže sem chodí běhat, plavat…

       Večerní procházka starou Jafou, kde žijí částečně Arabové, mají bleší trhy a restaurace a občerstvení, jsou zde staré uličky, u moře kluby a restaurace na promenádách plných mladých i starých, takové kulturní centrum, kam vyrážejí večer obyvatelé Tel Avivu za zábavou. Taky muzeum ilegální organizace Etzel. Zajímavým kontrastem je výhled ze starodávné Jafy na pláže Tel Avivu s rozsvícenými mrakodrapy.

       Únavný den, ale pěkný. Příští zastávkou bude Jeruzalém – zatímco Tel Aviv je vrcholem moderního, zábavního a kulturního života, Jeruzalém je pravým opakem -  centrem historie, náboženství a tradic.

Jeruzalém - ירושלים

Jeruzalém - tradiční, posvátný, tajuplný

V Jeruzalémě člověk potká všechna důležitá světová náboženství v jednom dni. Staré město má několik bran. Vešli jsme do něho Jaffskou branou. Rovnou na arabské tržiště, které pokračuje coby Křížová cesta (Via Dolorosa) až k chrámu Božího hrobu. Ale ještě jsme se po cestě zastavili v německém klášteře (nápisy byly hlavně německy a hebrejsky, anglicky pán moc nemluvil, ale pustil nás na věž s tím, že jsme první návštěvníci ten den). Nádherný výhled na celé město. Všechny kostely a kopule mešit, Olivová hora, Skopus s univerzitou, ale i východní Jeruzalém a separační zeď. Ještě jsme se posadili ve dvoře kláštera, nádherný klid mimo ruch všude kolem.

A už jsme u Chrámu Božího hrobu. Nejvýznamnějšího místa křesťanů. Zřejmě mezi prvními návštěvníky ten den, na náměstí před chrámem ještě zaujme kulatá kovová věc asi 1 m v průměru, která je součástí bezpečnostních opatření – kdyby policie našla bombu nebo podezřelý předmět, strčí ho dovnitř. Už vstupujeme, hned naproti vstupu je kámen pomazání. Pak vystoupíme po schůdcích do kaple, kde je místo na Kalvárii (Golgotě), kde byl vztyčen kříž, vykukuje zde kus skály ze země. Před 2000 lety tu tento chrám ani další domy nestály, ale byla tu skála – Golgota či Kalvárie, nyní z ní koukají jen části, v interiéru tohoto chrámu. U všech posvátných míst se tvoří fronty, lidé čekají, aby si mohli sáhnout (políbit, pomodlit, pokřižovat) na místa, kterých se před 2000 lety dotkl Ježíš. Celé to místo na člověka dýchne zvláštní atmosférou a člověk si musí říct: „Tady se kdysi něco událo. Něco významného.“ Každý to cítí a tím spíš člověk věřící. Ale nikoho s Jeruzalémským syndromem jsme nepotkali. Jeruzalémský syndrom je místní specifická psychiatrická diagnóza, která se objevuje v desítkách případů za rok. Pouze v Jeruzalémě. Věřící lidé sem přijdou a na posvátných místech uvěří, že jsou převtělením Ježíše Krista (halucinace apod.), ale prý po pár dnech až týdnech je to zas přejde. Ale mají tu pro ně i speciální oddělení na psychiatrické klinice.

Před chrámem Božího hrobu

Zpět k Chrámu Božího hrobu. Celý chrám je velmi spletitý s mnoha zákoutími, patry, chodbami a kaplemi a vykukující skálou, rozhodně to není typický kostel. Přichází skupina asi arménských kněžích s křížem následovaná procesím věřících. Takže čas jít se zařadit do fronty čekající na návštěvu Božího hrobu, dokud se tam nenahrnou oni. Tedy místa, kde byl pohřben Ježíš. A to místo je prázdné…! Hrob je uprostřed velké kaple, jedná se o několik metrů široký a nepříliš vysoký prostor, skrz strop prostupuje světlo z okna ve stropě kaple. Těžko se to popisuje, jak to vlastně vypadá. Ochranka pouští vždy jen pár lidí dovnitř, oni se tam ani víc než 3 nevejdou, aby si sáhli (políbili) mramorovou desku hrobu, případně zanechali vzkaz. A už nás zas ženou ven, i další lidé se chtějí podívat. Hned vedle hrobu je stanice policie. Těžko říct, zda kvůli návštěvníkům nebo představeným. Každou kapli spravuje jiné náboženství, občas se kněží z různých církví prý perou. Takže klíče spravuje již tradičně muslimská rodina. Úchvatné. Ale jdeme se podívat, co ostatní náboženství. 

 Otevře se před námi úplně jiná atmosféra a jiný prostor, žádné malinké uličky s arabskými krámky. Ale policejní kontrola, projdeme detektorem na kovy a před námi se rozprostírá Kotel (hebrejsky) = zeď nářků a nad ní chrámová hora s mešitou s impozantní zlatou kopulí. Stále potkáváme muže zahalené do černých hábitů a plášťů, ale již trochu jiných než mniši a Arménci. Jde o ultraortodoxní Židy, kteří zde chodí v černých pláštích, s klobouky nebo kožešinovými čepicemi na hlavách (bez ohledu na teplotu 30°C). Přístup ke zdi nářků je oddělený zvlášť pro muže a pro ženy. Jdu do ženské části. Přes ramena mám šátek už od předchozího chrámu. Jinak bych si mohla půjčit zde. Všechny přítomné ženy se chtějí dotknout zdi, vložit do spáry svá přání a pomodlit se.  Vlastně to vypadá, že si povídají se zdí. Neodolám a vložím svůj vzkaz. Místo má svoji atmosféru, kdyby kameny mohly mluvit, zrovna zde toho mají mnoho co říct. Zeď je vystavěná z různých úrovní kamenů, každá řada je z kamenů z jiné historické doby, např.  třetí řadu tvoří kameny opracované zvláštní technikou, která svědčí o tom, že jde o kameny z původního Herodova chrámu. 

Co trochu kazí dojem je fakt, že zrovna uklízejí jednu část dlažby, což znamená, že zametají spadaná přání na papírcích do pytlů. Poté je prý obřadně spálí. Budeme jim to věřit. Některé ženy od zdi couvají, zřejmě je dáno některým z pravidel, že by se zdi neměly ukazovat záda. Ještě přes bariéru nakouknu do mužské části. A pak jsem se šla podívat do tunelů pod horou. Bez průvodce lze vidět jen jejich zlomek (ale prohlídku s průvodcem je potřeba objednat tak měsíc předem), několik desítek metrů, které jsem si prošla a potkala modlící se ženy. Tunely mají zvláštní mystiku, prý je jimi provrtaná celá chrámová hora.